Kontraktace za užití algoritmů
Algoritmy podporují již od svého vzniku plynulost procesu uzavírání smluv. Zprvu vystupovaly jako podpůrné prostředky, které ulehčovaly kontraktaci zejména všeobecným mezioborovým zpřehledněním a systematizací. Následně začaly plnit i funkci míst, kde sdělované informace mohly být přijaty, což významně snížilo transakční náklady. Technický pokrok přinesl s sebou ale další výzvu, a to algoritmus, který je schopen vůli odpovědného uživatele konkretizovat a poté tuto vůli projevit třetí osobě, která též může používat ke svému právnímu jednání obdobně fungující algoritmus. Právo na tuto novou výzvu zareagovalo nejprve použitím analogie k institutu zastoupení. Aplikace této domnělé analogie ale vytváří v praxi nepřípustné důsledky, které výrazně snižují právní jistotu. Algoritmu nelze propůjčit právní subjektivitu, je vždy nutné jej posuzovat pouze jako technickou podporu kontrahenta, za kterou nese vůči druhé smluvní straně (z)odpovědnost v prostředí algoritmizovaného styku.