Vydědění se nemá podporovat
Článek se zabývá tradiční zásadou dědického práva exheredationes non sunt adiuvandae (vydědění se nemá podporovat) a jejím významem v historickém i současném právním kontextu. Autoři hledají původ této zásady v římském právu, kde omezovala vydědění primárně z hlediska formálních požadavků, a sledují její vývoj přes Codex Theresianus, Martiniho osnovu, rakouský všeobecný občanský zákoník (ABGB) – včetně novely z roku 2015 – až po úpravu v současném českém občanském zákoníku. Text zkoumá přirozené napětí mezi principem autonomie vůle zůstavitele na straně jedné a principem rodinné solidarity (ochranou nepominutelných dědiců prostřednictvím povinného dílu) na straně druhé. Ačkoliv převládající právní doktrína tradičně odmítá analogické dotváření i extenzivní výklad taxativně vymezených zákonných důvodů pro vydědění, autoři s tímto striktním přístupem polemizují. Upozorňují, že zákonodárce používá k vymezení důvodů vydědění neurčité pojmy (např. nezřízený život, neposkytnutí pomoci), jejichž aplikace na různorodé životní situace extenzivní výklad v praxi přímo vyžaduje. Článek dospívá k závěru, že apriorní nahlížení na vydědění jako na něco nesprávného je dnes neopodstatněné a extenzivní výklad by měl být přípustný, aby dědické právo neustrnulo a dokázalo spravedlivě reagovat na moderní společenské i technologické změny.