Výhrada veřejného pořádku a propojování unijního a českého mezinárodního práva soukromého
Podnětem k napsání tohoto příspěvku byla argumentace Soudního dvora EU ve věci Pančarevo, ve které se soud zabýval právy dítěte odvozovanými z práva EU, zejména v souvislosti s právem na volný pohyb a pobyt na území členských států, a otázkami přeshraničního uznání manželství a rodičovství. Autorka se kriticky zabývá pojmem „veřejný pořádek“, pokud má odůvodnit odchylku od základní svobody. SDEU dovodil, že dosah tohoto pojmu nemůže být určován jednostranně každým členským státem bez kontroly ze strany orgánů Unie. To nepochybně platí v oblastech, kde má EU výlučnou nebo sdílenou pravomoc. Naproti tomu rodinné právo, kterému je věnován tento příspěvek, zůstává ve výlučné pravomoci členských států, evropský veřejný pořádek by proto do rodinného práva zasahovat neměl. Použití výrazu „kontrola“ se v rozsudcích SDEU o veřejném pořádku stále opakuje. Soud si však patrně neuvědomil, že na rozdíl od případu, kdy toto spojení použil poprvé (Krombach), jde v případech rodinného a osobního stavu o věci, které jsou (prozatím) ve výlučné pravomoci členských států EU. Autorka srovnává pojetí veřejného pořádku v národním právu a v judikatuře SDEU – rozhodnutí Coman, Pančarevo, Mirin a Trojan. Dospívá k závěru, že věci, které jsou ve výlučné pravomoci členských států, by evropským veřejným pořádkem neměly být dotčeny. Ingerenci do národního práva nemůže ospravedlnit ani základní svoboda – volný pohyb a pobyt osob na území EU podle čl. 21 SFEU, ani právo na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 EÚLP. Česká republika díky tomu, že uzákonila partnerství výlučně určené pro osoby stejného pohlaví, naštěstí již tento problém řešit nemusí; existují však stále některé členské státy EU, pro které je tato otázka velmi obtížně řešitelná.