www.ilaw.cas.cz/kritickepravo

About Us/Program interní podpory

 

Evropský soud pro lidská práva jako základ evropské identity - dialog mezi „starou“ a "novou" Evropou (Podpořeno v rámci Programu interní podpory projektů mezinárodní spolupráce AV ČR č. M 30068120)

 
Problém evropské identity zaměstnává již delší dobu mnoho akademiků, jak z oblasti věd sociálních a politických, tak z oblasti práva. Jedna z variant toho, jak tuto identitu vytvořit, je přitom ta, která počítá s vytvořením společných evropských hodnot (i symbolů), s nimiž by se mohl evropský „démos“ (existuje-li vůbec) ztotožnit, přičemž tyto hodnoty by mohly fungovat jako společný fundament či rámec, na němž lze do budoucna postavit základy integrace Evropy. Evropskou identitu nemůžeme chápat jako postavenou pouze na hospodářských výdobytcích evropské integrace, ale celý projekt evropské integrace je třeba posunout do roviny hodnot a symbolů, která by mohla zajistit do budoucna fungování sjednocené Evropy. Tyto hlasy se zdají sílit především ze strany států, přistoupivších k evropskému projektu teprve v nedávné době – tedy ze strany států střední a východní Evropy – takže se situace jeví tak, že státy „staré“ a „nové“ Evropy mají velmi odlišné představy o sjednocování Evropy.
Pokud se tedy pokusíme Evropu vymezit jako prostor hodnot, které jsou univerzální, a za jejich základ považovat lidská práva, vynořuje se před námi i otázka toho, zda by takto postavená evropská identita nemohla být základem i pro právní instituty, které jsme si zvykli spojovat spíše s národním státem, než s nějakým nadstátním celkem. V tomto kontextu je třeba mít na mysli, že Evropský soud pro lidská práva (ESLP), který sám sice není orgánem EU, může dodat poněkud omezenější perspektivě Evropského soudního dvora jistý přesah opírající se třeba o ideu širší participace všech obyvatel Evropy na správě věcí veřejných.
Vedle národních, především ústavních soudů patří bezesporu k nejdůležitějším ochráncům lidských práv v Evropě právě Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“ či „Soud“) jakožto orgán Rady Evropy, který je sám často charakterizován jako společný evropský ústavní soud. Proto i tento orgán, resp. jeho rozhodovací činnost (judikaturu) můžeme chápat jako jisté „komunikační médium“, pomocí něhož dochází k neustálému přetváření a novému zodpovídání otázky, jaký je obsah lidských práv v Evropě, na jakých konceptech jsou tato lidská práva postavena, a v jehož rámci je hledána odpověď na to, jakým způsobem je řešit rozdílné pohledy jednotlivých smluvních  států  na to, co a v jakém rozsahu z lidských práv chránit. Soud se tak stává orgánem, který spolurozhoduje  o tom, co to lidská práva v Evropě vlastně jsou. Podle našeho názoru (a to je jedna z hypotéz tohoto projektu) je jedním z indikátorů toho, jak tento dialog mezi demokratickými národními státy a „expertním“ Soudem funguje, doktrína tzv. margin of appreciation, kterou si Soud vypracoval během desetiletí své existence a která v podstatě znamená, že smluvní stát má v určitém rozsahu možnost uvážení v tom, jak který konkrétní lidsko-právní standard upraví a aplikuje, ale Soud má na druhou stranu možnost přezkoumávat to, jestli stát přitom zcela nevystupuje z mezí, které stanovuje Evropská úmluva o lidských právech. Výzkum takovéhoto dialogu by mohl ukázat i to, jestli jsou a případně jaké jsou i rozdíly v přístupech jednotlivých států „staré“ a „nové“ Evropy vůči lidsko-právním standardům ESLP, příp. naopak jestli Soud sám uplatňuje stejná kritéria lidsko-právní ochrany vůči zemím „staré“ a „nové“ Evropy.
Klíčovou otázkou samozřejmě je, na jakých společných hodnotách a z nich vycházejících symbolech je možné tuto identitu postavit, či, řečeno přesněji, zda existuje či má být vytvořena nějaká verze tzv. silné identity (thick identity), která by pak nutně vedla k tomu, že tato identita by se profilovala jako exkluzivní v tom smyslu, že by byla výlučná pro současné Evropany (a byla by tedy i vylučující nějaké ne-evropské hodnoty), anebo zda má jít o tzv. slabé pojetí identity (thin identity), které by oproti tomu netrvala na společném hodnotovém či symbolickém rámci a v tomto pojetí by nebyla tak exkluzivní, ale spíše otevřenější i mimoevropské části lidstva. Právě proto se domníváme, že společný základ evropské identity by mohly poskytnout ideje, které jsou ze své podstaty kosmopolitní, nevylučující, ale naopak univerzální. A těžko bychom nalezli lepší základ těchto kosmopolitních a univerzálních hodnot, než jsou právě lidská práva. Domníváme se totiž, že kosmopolitní hodnoty a idea lidských práv se zrodily právě v Evropě (s jejími chartami a deklaracemi lidských práv, s jejím osvícenstvím a revolucemi opřenými o ideu lidských práv, s jejím ústavním soudnictvím a evropským systémem ochrany lidských práv, s jejími postuláty právního státu vůbec), kterou tak nemůžeme definovat pouze jako společné teritorium, o jehož hranicích lze mít oprávněné pochybnosti, ale především jako prostor, který tyto univerzální hodnoty jako lidská práva sdílí. A nejde přitom jen o lidská práva základní, politická či hospodářská, ale i o lidská práva, která jsou stále ještě „in statu nascendi“, konkrétně třeba o právo na životní prostředí (které třeba v samotném textu Evropské úmluvy o lidských právech nenajdeme, i když se třeba objevuje nejen v českých ústavních dokumentech).
Samozřejmě i idea lidských práv podléhá změnám, lidská práva přinášejí určitou výzvu i pro demokracii, kterou evropské státy považují za standardní politický režim, především proto, že s neustále se konkretizujícím a de facto i rozšiřujícím jádrem lidských práv (trendu, k němuž vede právě efektivní ústavní, nadnárodní a mezinárodně právní ochrana těchto práv) dochází nevyhnutelně k tomu, že z rozhodování demokratických institucí národních států jsou vylučovány ty otázky, které jsou „již vyřešeny“ díky rozhodovací činnosti národních, nadnárodních či mezinárodních orgánů chránících lidská práva.
Je vůbec takový trend žádoucí, vezmeme-li v úvahu to, že demokracii můžeme chápat jako institucionální či procedurální nástroj vlastně nikdy neukončeného vyjednávání o hodnotách, které principiálně může zpochybňovat i svůj vlastní základ, tedy v posledku vůči takovému vyjednávání nejsou imunní ani otázky rozsahu a konkrétního obsahu lidských práv? Nestávají se lidská práva právě díky činnosti orgánů, které je ochraňují a mají často poslední slovo v tom, které rozhodnutí demokraticky ustavených zastupitelských orgánů je či není v souladu s lidskými právy, především záležitostí expertů? Nevylučuje takto navržený rozhodovací rámec ty členy společnosti, kteří nespadají do definice tzv. expertů z podílu na rozhodování o aplikaci lidských práv a z podílu na spoluformování jejich obsahu? Není právě činnost takovýchto orgánů vnímaných jako experti na lidská práva projevem posunu od ideje „government“ k ideji „governance“, jakožto jisté formy „government by distance“? A je takový posun vůbec pozitivní? Posun diskurzu od plnokrevných sporů o význam a konkrétní manifestaci nástrojů, které používáme směrem k racionalizaci rozhodovacích mechanismů, může mít za následek narušení podstaty demokratického právního uspořádání, který v tomto kontextu spatřujeme v neustálém vertikálním dialogu mezi občanskou společností a jejími institucemi.
 
Výzkumné otázky, které budou řešeny v rámci projektu jsou následující:
 
a)      Zda a jak dochází k vytváření evropského standardu hodnot a symbolů v rámci rozhodovací činnosti ESLP.
b)     Funguje doktrína margin of appreciation jako nástroj dialogu mezi Soudem a národními státy, jako nástroj komunikace hodnot a symbolů?  Především nám jde o zkoumání toho, jaké jsou podobnosti či rozdíly v přístupu Soudu v doktríně margin of appreciation vůči státům „staré“ a „nové“ Evropy, tj. státům střední a východní Evropy.
c)      Jaké teoretické koncepce, které mají legitimizovat ideu lidských práv, se dají vysledovat v judikatuře Soudu. To je důležité z hlediska toho, jaké filozofické základy zde přicházejí v úvahu při vytváření společných evropských hodnot.
d)     Na jakých faktorech závisí akceptace standardů ochrany lidských práv stanovených Soudem ze strany smluvních států a co je naopak zdrojem resistence vůči těmto standardům? Je mězi těmito zdroji právě to, že Soud neponechává smluvním státům dostatečný „margin of appreciation“ nebo že uplatňuje Úmluvu příliš často i v případech majících povahu de minimis?
e)      Jakým způsobem se Soud podílí či může podílet na spoluvytváření konceptu evropského občanství, a to jak v kontextu smluvních států, tak  v kontextu úpravy občanství EU.
f)       Na základě jakých idejí a jakými prostředky Soud svou environmentální jurisprudencí přispívá k ochraně životního prostředí za situace, kdy Úmluva neobsahuje výslovné zakotvení práva na životní prostředí, které se zároveň stává jednou z důležitých evropských hodnot, jak to souvisí s přístupem k právu na životní prostředí ve státech „staré“ a „nové“ Evropy a jak judikatura Soudu spoluvytváří představu o tom, co je obsahem práva na životní prostředí a jak může přispívat k posunu rozhodování otázek ochrany životního prostředí z výlučně „expertní“ roviny směrem k demokratickému spolurozhodování.
 
Při řešení těchto výzkumných otázek bude řešitelský tým z ÚSP AV ČR spolupracovat s partnerskou institucí. Tato spolupráce bude především vyvrcholí na seminářích (workshopech), které budou střídavě probíhat na obou institucích. Konkrétně tento projekt předpokládá uspořádání čtyř seminářů, při jejichž organizaci se budou partnerské instituce střídat, a závěrečné konference. Uspořádání seminářů a závěrečné konference, představují základní platformu vyjadřující smysl navrhovaného projektu, na které dojde k výměně poznatků v konferenčním prostředí. Semináře, které budou pořádány v intervalech 6 měsíců střídavě v Antverpách a střídavě v Praze vytvoří prostředí, ve kterém se sejdou jak zástupci Ústavu státu, tak i Centre for Law and Cosmopolitan Values, ale také zástupci jeho partnerských institucí (uveďme např. University of Glasgow, University of Helsinki nebo University College London). Tato rovina projektu potom vyvrcholí v Praze, pořádáním mezinárodní konference, otevřené všem členům české akademické obce.
Druhou rovinu realizace projektu představuje navázání a udržování kontaktů nejen v rámci vztahů mezi institucemi, ale především aktivních osobních vazeb mezi spolupracujícími vědci, která položí základ úspěšné realizace tohoto projektu, ale zejména i předpokládané budoucí spolupráce. Ta bude založena zejména na dvou nástrojích. Prvním bude zřízení webové stránky, která bude sloužit jako nástroj komunikace jednak partnerů projektu navzájem, ale také komunikace se širší veřejností (např. v diskuzních fórech, nebo např. příspěvků členů akademické obce, kteří nejsou součástí projektu a chtějí se k tématu vyjádřit). Stránka se stane prostředím, ve kterém bude možno zveřejňovat koncepty konferenčních příspěvků, čí článků zamýšlených k publikaci, stejně jako aktuálních informací. Druhým nástrojem, pro vytvoření vazeb mezi pracovišti, jsou navrhované studijní pobyty, v rámci kterých se budou vyslaní vědci seznamovat s prostředím spolupracující instituce, s jeho vědeckým prostředím a akademickým životem.
Další rovinou realizace cílů projektu je průběžné publikování článků, a to jak v časopise Právník tak i v cizojazyčném recenzovaném časopise The Lawyer Quarterly (TLQ). Ze závěrečné konference v roce 2015 budou vybrané statě publikovány v časopise TLQ, a to v monotematickém čísle.